Žijeme. Kdo? No přece já a holky....!

Psí modlitba

 

 

 
                                               

Můj pane,  
říká se, že jsem nejlepší  přítel člověka.
      To je pravda.
Dělám pro Tebe všechno,
co mohu a co umím.
      Uctívám Tě jako Boha.
V mých očích můžeš číst důvěru a lásku.                

Snažím se vracet Ti dobro,                                              

  které mi poskytuješ.                                                    

 
    Stárnu vedle Tebe a Tvých dětí,
  hlídám Tvůj dům,
    vodím nevidomé,
zachraňuji lidi v troskách a lavinách,
  tahám sáně,
        pomáhám dopadnout zločince,
  bavím lidi v manéžích cirku
su              

                      snáším kruté bolesti                                           v pokusných laboratořích
pro Tvé zdraví.
  Milionkrát vrtím ocáskem,

abych Ti poděkoval za Tvou péči,
abych Tě přivítal doma
      a dal Ti najevo radost.

Kdyby Tě všichni opustili,
já s Tebou zůstanu až do smrti.

Prosím Tě, pane,
abys ani Ty mne neopouštěl
a nechal mne u sebe dožít
  ten můj psí život.                                                                       Budu Ti za to vděčný a  věrný jako nikdo na celém světě.

                                                 

 
 
 
  


Jednej se mnou laskavě, můj milovaný pane,
žádné srdce na světě není vděčnější za laskavost
než moje milující srdce.

Nesnaž se zlomit mou duši násilím,
já bych mezi ranami lízal tvé ruce.
Tvá trpělivost a porozumění mne rychleji
naučí dělat věci, které si přeješ.

M luv se mnou často.
Tvůj hlas je pro mne nejsladší hudba na světě,
jak musíš vědět z divokého mávání mého ocasu
když zaslechnu tvoje kroky.

Když je chladno a mokro,
prosím nech mne uvnitř,
protože já jsem zdomácnělé zvíře,
které už není zvyklé na drsné podmínky.

A já nežádám větší výsadu
než čest sedět u Tvých nohou u rodinného krbu.
I kdybys neměl žádny domov,
raději bych Tě následoval přes led a sníh,
než odpočívat na nejměkčím polštáři
v nejteplejším domově na světě,
protože jsi můj Bůh a já Tě oddaně miluji.

Udržuj mou misku stále plnou čerstvé vody,
protože jÁ Ti nemohu říct, že trpím žízní.
Krm mne kvalitním jídlem, abych byl pořád zdravý,
abych mohl dovádět, hrát si a plnit Tvé příkazy,
chodit vedle Tebe a být připravený a schopný
chránit tě svým životem, kdybys byl v ohrožení.

A milovaný pane, až přijde čas, kdy už nebudu zdravý
a nebudu mít radost ze života, nedávej mne od sebe pryč.
Raději mne drž jemně ve svých rukou
a dopřej mi milosrdný věčný odpočinek
a já odejdu s myšlenkou, že můj osud byl
nejbezpečnější ve Tvých rukou.

Poslední psí přání

Koukni do mých psích očí pane,

láska k tobě v nich tam plane.

Toužím po tvém boku stát,

být s tebou veselý a spolu si hrát,

chci ti být navždy kamarád.

Když smutek na tebe někdy sedne

a tvář tvoje pod tíhou starostí zbledne

pak jsem tu já a položím do klína ti hlavu svoji,

budeme sdílet i to, co tě pane bolí.

Naše duše v jednu se spojí

a nic než smrt už je nerozpojí.

Zůstaň se mnou do konce mých dnů,

neber mi nikdy žádný z mých psích snů,

abych mohl doprovázet tě člověče,

na cestě životem, tak snáz nám to uteče.

Ve dvou lépe se žije pane můj milý,

ve dvou máme na všechno dost síly.

Můj pohled psí, pak vše za mě vypoví,

ikdyž jsem žíznivý a třeba i hladový.

Vždy pro tebe mám svoji lásku,

vždy za tebou stojí ten, co vodíš ho na procházku.

S tebou jsem štastný s tebou jsem pes svého pána,

s tebou jsou prima všechna nová rána.

Až nadejde den, kdy odejdu za duhu, nesmutni pane,

jen do posledního mého dechu, ať hladí mě tvé dlaně.

Pak pochovej mě a jdi dál životem svým kupředu,

domov dej pejskovi, který je v dohledu.

Nebudu to já, ale jiný pes který touží,

po domově a pánovi se v kotci souží.

Jako já jsem se kdysi soužil, když zrazen zůstal jsem za mřížemi,

tys mě vzal domů a dal zapomenout na ty čtyři stěny.

Udělej tedy znovu tohle pro dalšího psíka,

zrada nás bolí, jako v hrudi ostrá dýka.

Pak moje duše může v klidu spát,

že zůstaneš sám se nemusím už bát.

 

 

 

Modlitba psa

 

 

sedět u Tvých nohou u rodinného krbu.

I kdybys neměl žádný domov,

raději bych Tě následoval přes led a sníh,

než odpočíval na nejměkčím polštáři

v nejteplejším domově na světě,

protože jsi můj Bůh a já Tě oddaně miluji.

Udržuj mou misku stále plnou čerstvé vody, protože já Ti

nemohu říci, že trpím žízní. Krm mne kvalitním jídlem,

abych byl pořád zdravý, abych mohl dovádět, hrát si a plnit

Tvé příkazy, chodit vedle Tebe

a být připravený a schopný chránit Tě svým životem,

kdybys byl v ohrožení.

A milovaný pane, až přijde čas, kdy už nebudu zdravý

a nebudu mít radost ze života, nedávej mne od sebe pryč.

Raději mne drž jemně ve svých rukou

a dopřej mi milosrdný věčný odpočinek

a já odejdu s myšlenkou, že můj osud byl

nejbezpečnější v Tvých rukách.

žádné srdce na světě není vděčnější za laskavost

než moje milující srdce.

Nesnaž se zlomit mou duši násilím,

já bych mezi ranami lízal tvé ruce.

Tvá trpělivost a porozumění mne rychleji

naučí dělat věci, které si přeješ.

Mluv se mnou často.

Tvůj hlas je pro mne nejsladší hudba na světě,

jak musíš vědět z divokého mávání mého ocasu,

když zaslechnu Tvoje kroky.

Když je chladno a mokro, prosím, nech mne uvnitř,

protože já jsem zdomácnělé zvíře, které už není zvyklé na

drsné podmínky.

A já nežádám větší výsadu než čest

 




 




 

Až jednou přijde ta chvíle...


Předmluva: předtucha smrti, věříme-li že existuje psí duše




Jednou, až zeslábne nemocí tělo,
že ani v noci už nemohu spát
když vím, že hynu ač žít by se mi chtělo,
rozhodneš pane, co se mnou se má stát...

Vím, že jsi smutný. Ruka se ti třese
kdykoliv jsi mě dnes pohladil.
Přátelství tvoje zkoušku tu snese,
kterou mi osud dnes připravil?
                                                                                         
Tolik let štastně jsme s paní tvou žili,
proto i nemám strach v této chvíli,
kdy mě chceš naposled doprovodit,
od strastí, bolestí osvobodit.

V posledních vteřinách, budˇ prosím při mně,
mluv ke mně, pane můj, drž mě jen pevně
až se mi oči pak zavřou jak ve snu
a já ti do klína bezvládně klesnu…

Ta vaše láska přec, ta to byla,
která vždy důvěru mou k vám sílila,
zato vám naposled ocáskem zavrtím,
bolest má skončí pak, vím to, vím…

Dnes jste můj osud rozhodli oba,
vím, že to pro všechny z nás těžká doba!

Neplačte proto, zůstávám s Vámi,
oživnu pro vás přec vzpomínkami…!


 

 

 

        Jako každému člověku, tak i psovi ubíhá jemu vyměřený čas. Bohužel je ten jeho podstatně kratší než lidský, a tudíž se musíme vypořádat s tím, že náš kamarád vedle nás zestárne.
        Je všeobecný názor, že jeden psí rok odpovídá 7 letům člověka. Tak to vůbec není. Vezměme si například, že roční pes je již plně pohlavně vyzrálý, kdežto ze 7 leté holčičky se těžko stane maminka. Obecně však lze říci, že větší plemena se dožívají nižšího věku, než plemena malých psů. Velká a obří plemena již v šesti letech patří mezi psí seniory, kdežto trpasličí pudlík bude v nejlepším věku. Pro porovnání věku vašeho čtyřnohého miláčka a člověka uvádím tabulku stárnutí:
Člověk - Pes

*
1 rok -15 let

2 roky -24 let
3 roky -28 let
4 roky -32 let

  5 let -36 let
  6 let -40 let
  7 let -44 let
  8 let -48 let
  9 let -52 let                          
  10 let -56 let

                            Ahoj,tady jsem,človíčku,ted jsme oba malí,ale jak to bude s námi,až vyrosteme a už se o nás nebude starat maminka a panička,to to asi uteče a budeme staří....                  

 
 
 
 
 
 
 

 

Když jsem se narodil,Ty sis mě vybral
a po celý život budu Tvůj.
Jestli se někdy zapomenu ve Tvém domě,
omluv mě,jsem ještě malý.
Uvidíš,že až vyrostu,stanu se čistotným a hodným.
Nebudu od Tebe požadovat skoro nic,
trochu pohlazení a kousek jídla.
Výměnou za to budu nad Tebou bdít
a nikoho nenechám,aby Ti ublížil.
Má láska a má věrnost k Tobě porostou.
Ty budeš můj svět,má budoucnost i má radost.
Budeš můj pán a vládce
a já chci být Tvůj otrok i Tvé dítě.
Bez váhání za Tebe položím život.

Ale prosím Tě,moc Tě prosím
NEOPOUŠTĚJ MĚ….

/přeloženo z francouzského originálu/

 
                                                                                                     
 
 
 
 
 
 
 

Modlitba psa z útulku

        Dobře se podívej do mých očí, člověče, alespoň na ten zlomek vteřiny, když mne vidíš za mřížemi v kleci, nebo na fotce na internetu a pátráš v nich po někom, kdo už třeba dávno zůstal jen ve vzpomínkách ve tvém srdci. Nemám možná stejný čenich a srst, ale ten pohled, ten poznáš. Mám na to jen chvilku dlouhou jako mrknutí oka, a do toho pohledu musím soustředit všechnu naději, která se pro mne na prchavou chvilku objevila, když sis mne všimnul.

... 



                  Já se ti pokusím vyprávět o vší té bolesti ze zmařených nadějí, které jsem prožil, o strachu a touhách a o tom, jak nám, pejskům, kteří žijeme jen pár let čas tady zoufale letí. Pokaždé, když zavřu oči, vidím se běhat a dovádět se svým člověkem po lesích a loukách, ale když se vzbudím, jsem zase sám a vše vidím jen přes mříž.

              Prosím tě, člověče, vezmi mne za ty obzory, po kterých každý den toužím a dej mi domov. Možná, že lidé nebudou obdivně vzdychat nad mou srstí a původem nebo tím, jak ti ladím ke kabátu či sedací soupravě, ale budou vědět, že se mnou na druhém konci vodítka jde někdo s velkým srdcem. Já se na oplátku postarám, abys dostal tolik lásky, kolik jsi schopen přijmout.

 
 

Příběh kokršpaněla Danečka

Tenhle příběh jsem okopírovala od BETTY

Smutný osud kokršpaněla Danečka

 

Jmenuji se Daneček, je mi 6 let a jsem černý kokršpaněl. Celých 6 let jsem měl moc milého páníčka, s kterým jsem si dobře rozuměl.

 

Byl ale starý. Jednoho dne zemřel a já jsem zůstal sám. Když k nám přijela jeho dcera s manželem, nevěděli, co se mnou mají dělat. Nechat si mě nemohli, a proto mě 9.3.2002 dali do útulku. Protože jsem tam byl moc smutný (stýskalo se mi po páníčkovi), byl jsem na všechny kolem zlý. Po pár týdnech jsem si uvědomil, že zlobit nemá cenu. Každý den v útulku vypadal stejně. Pracovnice útulku mě vzaly ven, nakrmily mě a lidé, kteří chodili do útulku pokaždé přišli, vybrali si pejska a odešli s ním k sobě domů. Takto jsem trávil dlouhý čas. Nikdy se na mě nikdo nepodíval. Až jednoho dne přišla paní, které jsem se líbil a řekla, že si mě; další den vezme. Ráno, když jsem se vzbudil, byl jsem už celý natěšený, že budu mít novou paničku, ale nedočkal jsem se. Paní nepřišla. Opět jsem byl v útulku dlouho a každý den se dělo to samé. Když jsem se 29.8.2004 ukládal ke spánku, všechno bylo v pořádku, ale ráno, když jsem se vzbudil, tak jsem už nebyl ve své boudě. Byl jsem někde úplně jinde. V psím nebi. To víte. Už toho na mě bylo moc a také mě už nebavilo pořád čekat na někoho, kdo nikdy nepřijde.

 

V útulku jsem strávil přesně 904 dní a doufám, že takový osud už nepotká žádného dalšího pejska. Nebyl jsem sice žádný úžasný pes. Byl jsem totiž občas náladový, ale nedivte se, když jsem v útulku strávil dva a půl roku.Proto prosím za ostatní pejsky,kteří ještě žijí a čekají,vezměte si je.....

 

(Už se stalo, že někdo tento příběh pochopil tak, že byl Daneček utracený. Nebyl.Umřel ( U nás se totiž pejskové nikdy neutrácejí).

zdroj:nemopx.blog.cz
 
 
 
 
 

Rozhovor s Jaroslavou Kladivovou


 

Opuštění psi jsou celý můj život

 

Jaroslava Kladivová se věnuje opuštěným psům patnáct let. Na počátku bylo šest zvířat, které neměla kam dát. Prodala svou chalupu, použila všechny své celoživotní úspory a sama vybudovala v pražských Modřanech poblíž řeky Vltavy útulek pro psy. Štěstí jí však nepřálo. V roce 2002 jej zcela zničila povodeň, a tak musela začít opět od nuly. Nyní se v azylu neustále střídá zhruba pětadvacet psů různých plemen, kteří zde nacházejí svůj dočasný nebo trvalý domov, a bez nichž si již paní Kladivová svůj život nedokáže představit.

 

Jak jste se k provozování psího útulku dostala?

Těsně před odchodem do důchodu jsem dostala nabídku vést útulek v Čestlicích. Pracovala jsem tam rok a spousta psů mi za tu dobu přirostla k srdci. Mezi nimi bylo i šest jedinců, kteří často lehávali u mne v kanceláři. Můj nástupce je chtěl uspat. Zdáli se mu příliš staří. Myslel si, že by si je nikdo nevzal, a stali by se tak zbytečnou zátěží útulku. To jsem nemohla připustit. Ujala jsem se jich a nejprve je odvedla ke své kamarádce, jež bydlela v domku se zahradou. Já jsem měla jen byt, a tak jsem začala hledat nějaké místo, kde by mohli psíci žít.

 

A jak jste hledala dlouho?

Pomohlo mi štěně, kterého jsem se také brzy ujala. Věděla jsem, že o něj bude jistě zájem, a tak jsem podala inzerát. Ihned se mi ozval pán ze zahrádkářské kolonie v Modřanech. Zároveň mi nabídl, že mohu nechat všechny psy u něj a provozovat tam útulek. Souhlasila jsem. Jeden čas jsme se starali i o patnáct psů. Asi po roce se v jeho sousedství uvolnila zahrádka a její majitelka mi nabídla její prodej. Začala jsem budovat svůj vlastní azyl. Abych měla dostatek peněz, musela jsem prodat svou chalupu a použít všechny peníze, které jsem měla ušetřené. Plánovala jsem totiž, že budu v důchodu cestovat. Nakonec jsem se ale vydala jinou cestou.

 

Provozovat psí útulek není jistě jednoduché. Prošla jste nějakým obdobím, na které vyloženě nerada vzpomínáte?

Nejhorším obdobím byly povodně v roce 2002. Jelikož je útulek téměř u Vltavy, celý jej smetla voda. Všechno, co jsem za ta léta postupně vybudovala, bylo najednou pryč. Z vody vyčníval jen komín. V den, kdy jsme museli azyl opustit, zde bylo zhruba dvaadvacet psů a sedm štěňat. Pochopitelně nebylo možné vzít si je všechny do bytu. Pomohl mi můj přítel, který si některé z nich odvezl na statek do Senohrab. Všechna štěňata se mu dokonce podařilo umístit do nových rodin. Dvanáct psů však skončilo u mne doma. Jinou možnost jsem neměla.

 

Jak dlouho Vám trvalo uvést útulek opět do pořádku?

Obnova azylu mi zabrala asi dva měsíce. Nezůstalo vlastně nic, všude bylo jen bahno. Pomohl mi soused a vnuk se svými kolegy z práce. Vzali si kvůli mně dovolenou a čtrnáct dní zde nepřetržitě pracovali. Samozřejmě zadarmo. Moc jim za to děkuji. Bylo zapotřebí znovu vykopat vodu, zajistit elektřinu, vybudovat nové zázemí, zkrátka úplně všechno. Stejně jako na začátku, když jsem útulek otevírala. Povodeň mi obstarala také dva nové přírůstky. Nejprve doslova připlaval zlatý retrívr. Našli jsme i jeho majitele, ale přišel o střechu nad hlavou a skončil v ubytovně, kde psy netolerují. Poprosil mě, zda bych se ho neujala. Brzy jsem jej umístila do nové rodiny. Záhy se u nás objevil i šarpej. O toho se ale nikdo nepřihlásil, a tak jsem jej po čase také umístila.

 

V čem je váš útulek jiný než ty ostatní?

Na rozdíl od jiných azylů u mě psi nežijí v kotcích, ale úplně volně. Mají možnost běhat na zahrádce a mají k dispozici boudu, ve které stále topím. Dvakrát denně s nimi chodím na procházku k Vltavě, kde je velká louka. Zvířata se tak mohou dostatečně proběhnout. Žijí u mě vlastně v takové rodinné atmosféře. Jsem jim neustále nablízku. Tyto podmínky mi také dovolují všechny psy dobře poznat. O každém vím, ke komu se hodí, kdo by jej například nezvládal, perfektně znám jeho zdravotní stav, jeho vlastnosti, klady i zápory. U zvířete zavřeného celý den v kotci to nelze. Většina útulků také přijímá jen psy nalezené, zaběhnuté či ty, jimž zemřel páníček. Já se ujímám i psů, o které už nemají majitelé zájem. Setkávám se totiž neustále s případy, kdy zvířata končí přivázaná v lese, pohozená v popelnici nebo je lidé utýrají. Pokud mám v útulku místo, nedokážu psa odmítnout.

 

Provoz útulku není levná záležitost. Jak získáváte finanční prostředky?

Se svým důchodem bych si provoz útulku určitě nemohla dovolit. Starám se v průměru o pětadvacet psů a když sečtu vše potřebné, jako je krmivo, elektřina, plyn, topení, voda, auto, které potřebuji k návštěvnám veterináře, a další poplatky, dostanu se za rok na částku kolem šesti set tisíc korun. Přežívám díky sponzorským darům či drobným příspěvkům. Některé firmy mi dávají kvalitní suché krmivo, máme obrovské množství hraček a musím poděkovat také panu MVDr. Filipovi, který mi při léčbě, očkování pejsků nebo jiného vyšetření vždy poskytne slevu. Lidé čas od času nosí konzervy, obojky i pelíšky. Je dobré, když vždy předem zavolají a zeptají se, co v současnosti psi nejvíce potřebují. Vděčná jsem také náměstkovi pražského primátora panu Pavlu Klegovi a jeho ženě Martině, kteří jsou velkými pejskaři a v loňském roce se stali patrony našeho útulku. Velmi mi pomáhají.

 

Měla jste někdy v útulku psa, který se vám vryl do srdce?

Nikdy nezapomenu na německého ovčáka Bena, kterého kdysi jako šestiletého našli nějací lidé v Sedlčanech na silnici. Byl bez srsti, spálený a měl vykopané zuby. Byl zkrátka v dezolátním stavu. Vypadal, že se bude muset nechat utratit. Ti lidé mi okamžitě zavolali, a tak jsem pro něj ihned jela. Ben nebyl vůbec schopný pohybu. Dlouhou dobu jej léčil veterinář. Nakonec se ale uzdravil a žil v mém útulku dalších třináct let. Byl nezapomenutelný. Olizoval všechna štěňata, stal se pro všechny takovým tátou. Nezapomenu ani na Karla, křížence německého ovčáka a velkého knírače. Také prošel nelehkým životem, jeho poslední majitelé jej chtěli dokonce usmrtit. Zašli tak daleko, že si sehnali i řezníka. Naštěstí jsem se o všem včas dozvěděla a Káju si přivezla. Měl v útulku velký respekt a na procházkách byl vždy velitelem smečky. Po několika letech začal užívat léky a tolik už nemohl na nohy. Zemřel v červenci 2009.

 

Psí azyl vedete již patnáct let. Měla jste někdy chuť jej zavřít?

Vždycky jsem si říkala, že až mi bude sedmdesát let, tak skončím. Jenže sedmdesát mi bylo letos a já to tady nedokáži opustit. Nedovedu si už svůj život představit jinak. Vím, že tu nebudu navěky, ale nechtěla bych provoz útulku úplně ukončit. Věřím, že si zapracuji nějakého svého nástupce, kterému bych to tady všechno jednou předala. Je to mé přání.

www.utulekmodrany.cz

 

Mám internetovou kamarádku,která se stará, kromě své práce, o osudy týraných pejsků,pejsků z útulků,snaží se opravdu absolutně všude,kde to jen trochu jde.Nesmírně si jí vážím a zrovna tak všech lidí,kteří s ní spolupracují, a mají zásluhu na tom,že nejeden pejsek nebyl zabit,utýrán,sněden, ale naopak se díky jejím stránkám dostal do nové rodiny.A je zbytečné říkat,že to většinou jsou pejsci postižení bud psychicky nebo fyzicky anebo obojí.Tato paní se jmenuje Věra Čechová a její stránky jsou www.mija.estranky.cz/.

 

 

 

Myslím,že opravdu stojí za to, se podívat na její stránky,něco od ní mám i na svých webovkách,nad mnohými obrázky a příběhy jsem vyplakala dost slzí a věřte mi,že mne velice mrzí,že jí nemohu být také nějak nápomocna,bydlí ode mne daleko a s penězi vycházím jen tak tak i se svými pesany.Ale myslím si,že kdyby každý,kdo si to přečte,přispěl na útulkové pejsky alespon 50 kč,jako jsem poslala já,tak by peněz bylo dost,nevěřím tomu,že lidé,kteří na stránky zajdou,budou lhostejní,naopak chci věřit tomu,že se jim pejsků zželí a bud si nějakého vyberou anebo alespon maličkou sumou přispějí.Věrka o těchto mých slovech nic neví,je to nesmírně skromná osoba,to,že to sem píši,je čistě moje iniciativa,tolik bych jí a tím pádem pejskům chtěla nějak pomoci.

 

Češi protestují proti zabíjení psů na Slovensku!


 

Podle slovenských zákonů může být odchycený pes bez domova okamžitě utracen. Někteří nalezení psi jsou utraceni hned po odchytu, část zvířat se dostane do tzv. karanténních stanic. Tato zařízení jsou kritizována nejen kvůli usmrcování psů, ale také kvůli podmínkám, ve kterých zde zvířata žijí. Díky sociálním sítím, jako je Facebook, můžou tíživou realitu slovenských psů čekajících na smrt sledovat i lidé v České republice. Portál Profi.cz proto zřídil webovou stránku, která má pomoci slovenským psům v nouzi.

 

Utrácení psů na Slovensku

Situace kolem psích nalezenců na Slovensku je v porovnání s Českou republikou velmi neutěšená. Psů bez domova je tu díky nezodpovědnému chování jejich majitelů a necitlivému vztahu ke zvířatům mnohem více než v Čechách. Slovensko zatím rezignovalo na kastrační programy a osvětu a problém řeší chladnokrevným utrácením zvířat. Podle odhadů ukončí smrtící injekce ročně stovky až tisíce psů.

 

Slovenské zákony

Zákonná úprava nahrává utrácení.... Zvíře lze usmrtit prakticky ihned po odchytu. Ve vyhlášce upravující chod karanténních stanic je uvedeno: „…veterinárny lekár rozhodne, že bude usmrcené (myšleno zvíře) zo zdravotných dôvodov, a v prípade potreby sa individuálne umiestni do chovného priestoru, ktorý sa označí spôsobom vylučujúcim zámenu, a to až do času jeho úhynu, usmrtenia alebo odoslania z karanténnej stanice…“ Právnička Romana Klimeková, která působí v občanském sdružení Pes v núdzi, komentuje právní stav na Slovensku takto: Veterinarny lekar rozhodne bez akejkolvek lehoty, cize je to len na jeho subjektivnom a individulnom posudeni, co sa da snadno zneuzit, lebo sa moze zviera usmrtit aj bezprostredne po odchyteni,ak prislusny veterinarny lekar uzna za vhodne. Na to nemusim byt ani pravnik, aby som vydedukovala benevolenciu vyhlašky.“

 

Jak to chodí v karanténních stanicích

Karanténní stanice zřizuje stát a jsou to v mnoha případech nepřívětivá místa, kde zvířata nečeká nic hezkého a nejde jen o utrácení. „Na vašu otázku, v akých podmienkach psi v KS žijú, môžem veľmi jednoducho odpovedať, sú nehumánne,“ popisuje situaci inspektorka Slobody zvierat Romana Brezinová. V nejhorších karanténních stanicích je v kotcích jen beton, v mrazu mají zvířata zamrzlou vodu, odpovídající péče chybí. Štěňata, která se v takových zařízeních narodí, nemají velké šance na přežití. Buď podlehnou parvoviróze, nebo - zejména v zimě - prostě „jen“ neustojí tvrdé podmínky karanténní stanice. „V takomto stave sme vytiahli psa z KS Zvolen, ktorý tam bol vyše mesiaca. Bol to pinč, ktorého tam zaniesla tušim majitelka. Odpoveď mesta bola, že oni niesu na to, aby tam psa vykrmili,“ komentuje zkušenost s KS Zvolen Romana Klimeková z organizace Pes v núdzi.

 

Jeden smutný osud z tisíce

Jedním ze psů, kteří zbytečně zaplatili životem za neutěšené poměry okolo karanténních stanic, byla fena Najdúška. Dostala se do karanténní stanice v Žiari nad Hronom. Jednalo se o naprosto mírumilovné zvíře, se kterým si chodily hrát děti z kynologického kroužku. Fenka byla bez jakékoliv výstrahy utracena. Jedna z členek Občanského sdružení Strážni anjeli, která psům z karanténní stanice v Žiary pomáhá, se vyjádřila k této smutné události takto: „Pokiaľ by sme dopredu vedeli, čo fenke hrozí, určite by sme urobili všetko preto, aby sme ju odtiaľ zobrali.“

 

Česká pomoc slovenským psům

Díky sociálním sítím, které jsou plné fotek slovenských psích bezdomovců odsouzených k smrti, je problém velmi viditelný i v České republice. Na portálu www.profi.czproto vznikla jako reakce na tuto smutnou realitu webová stránka kampaně, která má na kritickou situaci kolem slovenských psích tuláků upozornit. Stránka s výzvou o pomoc podrobně popisuje situaci na Slovensku. Nechybí ani dojemné příběhy konkrétních psů, fotografie a odkazy na videa, reportáže a články dokumentující tristní situaci na Slovensku. Na stránce je také zveřejněna výzva slovenským politikům, aby začali situaci řešit. Ze stránky lze prostřednictvím tzv. Profimailu odeslat výzvu důležitým slovenským politikům a obecním zastupitelům. Aplikace umožňuje i velmi snadné namluvení videovzkazu, který lze připojit k mailu. Video tak dostanou nejen slovenské politické špičky, ale lze ho dokonce i uveřejnit na webu kampaně.

Více na www.profi.cz !!!!!

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 





 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 


 
 
 
 
 
 
 

 



 
Barbra Streisand - Memory
mp3 ke stazeni zdarma

Nový blok - dvojitým kliknutím zde, zahájíte úpravu bloku...

Nový blok - dvojitým kliknutím zde, zahájíte úpravu bloku...

TOPlist