Žijeme. Kdo? No přece já a holky....!

Pes pláče

POVÍDÁNÍ OPUŠTĚNÝCH PEJSKŮ
Čekanka: Chcete si zavzpomínat se mnou? Vraťme se tedy o šest roků zpět do roku 2012. Byl únor a venku mráz -15°! V tomto počasí se mě můj bývalý "páníček" zbavil! Sedla jsem si na sídlišti u vchodu do jednoho paneláku v domnění, že si mě někdo všimne. Lidé kolem mě procházeli, překračovali mě a já svůj boj o holý život pomalu vzdávala. Už byla skoro tma, když se nade mnou někdo sklonil! Zabalil mě do deky a odnesl k sobě domů. Zimu jsem prožila v rodině kde se o mě moc hezky starali. Na jaře jsem pak našla svůj opravdový domov. Ale kdyby nebylo mého zachránce tak byste si dnes nemohli přečíst tuto vzpomínku! A kdo byl ten můj tajemný zachránce? To si nechám pro sebe ale vy už to stejně asi víte! Tak si poslechněte můj příběh před šesti lety ve verších.

Poslechněte si můj příběh
co povím vám to není lež,
ve verších ukrývá se osud můj
je pravdivý a smutný též.

Lehké to nemají psí senioři
já chtěla bych vám nyní říci,
jak prožila jsem svoje stáří?
Skončila jsem ... na ulici!

Bloumala jsem po sídlišti
a páníčka svého hledala,
u paneláku v jedné ulici
jsem na něj trpělivě čekala.

Já věřila že i páníček mě hledá
že setkáme se spolu zas',
a vrátím se do teplého domova
když venku je tak krutý mráz!

Vím, že čekala jsem marně
a v mrazu když slunce nezáří,
na rampouchy se měnily
slzy mé stékající po tváři.

Hodně lidí kol mě prošlo
a že jich bylo víc než dost!
Já viděla jsem v jejich očích
jen nezájem a lhostejnost!

Tak vyčerpaná a promrzlá
vzdávala jsem ten boj s mrazem,
při té smůle jsem měla štěstí,
najednou otočilo se vše rázem.

Šel okolo hodný člověk
a to byla moje záchrana,
kdyby mě někdo nepomohl
já určitě umrzla bych do rána!

Ohřál mě teplem své dlaně
a odnesl mě k sobě domů,
dostala jsem najíst i napít
a přidal i pohlazení k tomu.

Já loučila se pomalu se životem
když na záchranu jsem čekala,
od člověka co mě zachránil
jméno Čekanka jsem dostala.

Čekanka

Fotka uživatele Eddy Kolibřík.
 

 

Povídání před spaním
Každý den žena pomáhající v psím útulku před spaním brečela. V noci nemohla spát, a tak ráno cítila velkou únavu a ještě větší smutek. Opět bude muset vidět tu hrůzu, co někteří lidé dokáží udělat bezbranným živým tvorům.
Jednoho večera pozorovala ze své postele měsíc. V tom spatřila Měsíčního anděla zářícího stříbrným světlem a něhou.
Žena cítila andělské pohlazení. Slzy ji vytryskly po tváři a ona se svěřila Měsíčnímu andělovi se svým trápením. „Vidíš to. Trápím se, ničí mě to, ale přesto nemůžu ten útulek opustit.“
„Protože je to tvoje poslání. Pomáháš těm, kteří se nemohou bránit lidské krutosti. To jsi vždycky chtěla.“
„Jenomže já to neunesu!“
„Protože před spaním myslíš jen na to zlé. Copak se stalo dnes po obědě?“
Žena se zamyslela: „To si jedna rodina vyzvedla jedno opuštěné štěně, protože jim zemřel jejich pejsek.“
„To štěňátko se dostalo do dobrých rukou.“
„To jsem ráda. Bylo v tak zuboženém stavu, když nám ho přinesli.“
„A co se stalo včera k večeru?“
„Nevím, co myslíš? Jeden člověk nám přinesl peníze na nákup potravy pro pejsky. Potom přišla babička, že by chtěla nějakého staršího pejska, který by byl klidný a tak by se spolu pomaličku procházeli. Konečně jsme našli domov pro Piškotka, kterému umřel páníček a nikdo ho dlouho nechtěl.“
Žena si pohodlně lehla. Usmívala se. Anděl se jí ještě chvíli vyptával a ona mu ochotně vyprávěla příběhy zachráněných pejsků. Ani nevěděla jak, ale náhle usnula. Anděl se od ženy po celou noc ani nehnul. Ráno se žena probudila, usmála se a doufala, že i dnes prožije nějaký šťastný psí příběh.

Není snadné nemyslet na hrůzy, které vidí lidé pomáhající bezbranným, ale nejdůležitější je, aby si tito lidé uvědomili, kolik naděje rozdávají..... "

Moje srdce pohltil smutek a beznaděj..chladná místnost tvrdý pelíšek...přicházím v západu slunce do krajiny svých snů..stojí tam tvor se smutnou tváří a otázkou, jsi připraven?..Já polknu a z pravého oka mi ukapne slza..tichým hlasem se tvora zeptám..a bude to bolet? Ne sluníčko, chvíli budeš v jiném světě a pak na vždy usneš, odvětí..A co na to já? Slzy mi pokrývají celou tvář(ale to ty nevidíš, zvířata přece necítí a neznají bolest) a ptám se, proč zrovna já... moje oči odvrátím a říkám, ukonči to..Muj život nestál za nic, byl jsem jen hračka a čekal na každou příležitost být s tebou a..a i když mě ted posíláš do krajiny, z které není návratu, moc děkuji..snad si užiješ hory, lyžování, běhání a jiných aktivit ,v kterých jsem tě omezoval, i když bych je rád dělal s tebou a věř, že bych byl i lepší..já si svůj svět vybrat neměl šanci a ty jsi byl člověk, co rozhodl za mě ..já na tebe budu dohlížet jako anděl i tak dál..I když jsi mě zbavil nejen života, ale i mých naději.Pořád si v mých očích pán....A já tu budu pro tebe i nadále..

                         

Ty, kdož své kroky k útulku obrátíš,
připrav se, že tolik utrpení jinde ani nespatříš,
až dojdeš do těch míst, tak tíseň na tebe padne
a věř, že nebude to pro tebe v tu chvíli snadné.

Až uslyšíš ty nářky za mříží,
odkud ustrašené oči opuštěných pejsků vyhlíží,
až uvidíš, že je jich tady strašně moc
a štěkot prosebný je jejich voláním o pomoc!

Pohled na některé z nich je jen pro otrlé povahy,
než překročíš práh útulku dodej si odvahy,
možná to nikdy ani ve snu nepochopíš,
proč před kotcem své zraky k zemi cudně sklopíš.

Do srdce vryje se ti navždy opuštěných zvířat pláč
potom večer, až položíš svou hlavu na polštář,
slza objeví se ve tvém oku a budeš v noci snít,
možná, že ve svém spánku neklidné sny budeš mít.

Jen slůvka soucitu však němé tváře nezachrání,
kdo srdce má na pravém místě, ten slabé a bezbrané brání.
Ten,kdo toto utrpení zvířat způsobil, je jasné přec'!
Jen člověk zas může napravit, že pes není jenom ... věc

 PES PLÁČE.....

 

 

Mají nás za pány a jsme pro ně přátelé,

dávají nám radost a okupují postele.

Projde jim snad všechno, protože je milujeme,

když se zraní při hře venku,tak hned strachy ustrneme.

Jsou to naši kamarádi,

mají nás a my je rádi.

Někdy ale člověk zradu chystá,

že pes pak trpí, je věc jistá.

Když zradí člověk svého psa,

měla by ho stihnout msta.

Ale pes mstít se nedokáže,

nad jeho hlavou svítí záře.

Pes čistou má duši a neumí zradit,

nemůže svého pána hanit.

Mluvení nebylo mu  zhůry dáno,

proto trpět musí tiše každé ráno.

Ten žal po svém pánovi ho drtí na duši,

a stesk ho zabíjí, což on sám netuší.

Ptá se pořád dokola,proč a za co, proboha?

najednou mu ztmavne venku obloha.

Černé mraky objeví se na obzoru,

a pejsek se ptá stále znovu.

Čím jsem si tohle zasloužil, pane ?

copak se se mnou teď stane?

A když pán nechce slyšet a už se nevrací,

pejsek pochopí a svůj zrak obrací.

Směrem k obloze dívá se a pláče  

Slzy mu po čumáčku stékají,                                  

 

a křídla ptáčků osuší je potají.

Když zaslechnou pejskův nářek z oblohy,                                                  

přiletí a schoulí se mu u nohy.

Utěšují jednu psí duši

a přitom křidélky mu slzy suší.

Jsme zvířátka a jako taková si pomáháme,

neboj se, však dobrou radu ti teď dáme.

Neplač pro zradu člověčí,

jen hlupák se příteli takto odvděčí.

Nebyl tě hoden,tak nelituj falešného přítele,

ten pravý najde si tě a poznáš zas teplo postele.

 
 
 

Toto je příběh, který napsal Jim Willis. Vítána je snaha všech, co by chtěli článek dál šířit pro nekomerční účely, pokud připisují poznámku s autorským právem. Prosím, použijte ho na vzdělání lidí na svých stránkách, časopisech, na informačních tabulích útulků a veterinárních ošetřovnách. Pes je váš přítel na mnoho let a není to jen hračka, kterou odhodíte, když se Vám přestane hodit. On Vás miluje. Milujte i Vy jeho a dopřejte mu co nejkrásnější život i stáří, se všemi vašimi povinnostmi a starostmi.

      Když jsem byla štěňátko, zabavila jsem tě svou hravostí a rozesmávala jsem tě. Nazýval si mě svým děťátkem a přes mnohé rozkousané boty a jiné pohromy jsem se stala tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlobivá, pokýval si nade mnou prstem a zeptal ses: "Jak jsi mohla?!" - ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil jsi mě na záda a poškrábal na bříšku.

    Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal, protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naslouchajíc tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mě jsi dal jen kornoutek, protože prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne.

    Postupně jsi začal trávit víc času v práci a na svojí kariéře a víc času jsi věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když si měl zlomené srdce a byl zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a těšila jsem se s tebou, když jsi se zamiloval.

    Ona, teď tvoje žena, není pejskař - ale i tak jsem jí přivítala v našem domě, snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala jsem ji. Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišli děti a já jsem byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a též jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že bych jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je chtěla milovat, ale stala jsem se "zajatcem lásky. Když vyrostli, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšeli se na mou srst a tahali se za ní nahoru na své vratké nožičky, strkali mi prstíky do očí, zkoumali moje uši a dávali mi pusinky na nos. Milovala jsem to všechno okolo nich a jejich dotyk - přestože tvůj dotyk byl teď takový ojedinělý - a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich trápení a tajné sny a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové cestě. Bývaly časy, že když se tě zeptali, jestli máš psa, ty jsi vytáhl z peněženky mojí fotku a vyprávěl si jim o mě příběhy. V posledních letech už jen povíš ano a změníš téma.

    Už nejsem tvůj pes, ale jen pes a rozčilují tě všechny výdaje na mě. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a budete se stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svojí rodinu, ale byly časy, když já byla tvá jediná rodina. Byla jsem vzrušená z cesty autem, když jsme přijeli k zvířecímu útulku. Bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil jsi papíry a pověděl: "Vím, že jí najdete dobrý domov." Pokrčili rameny a věnovali ti bolestný pohled. Poznali reálnost umístění psa ve středním věku, i když s papíry. Musel jsi vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel: "Ne, taťko! Prosím, nenechej je sebrat mého psa!" A já jsem o něj měla starost a jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil ses se mnou poplácáním po hlavě, vyhnul ses mému pohledu a zdvořile jsi odmítl sebrat si můj obojek a vodítko. Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já. Když jsi odešel, ty dvě milé paní řekly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou a pověděly: "Jak to mohl udělat?"

    Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim to jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdřív jsem vyskočila a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo mého kotce, doufajíc, že jsi to ty, že jsi změnil názor - že to celé byl jen zlý sen a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s hravostí šťastných štěňat, neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.

    Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem za ní uličkou do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost.

  Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a pověděla mi, abych se nebála. Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míhal se v tom i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v příběhu dní. Jak už to mám v povaze, víc jsem se strachovala o ní. Břemeno, které nosí jí hrozně tíží, a já to vím stejně, jako jsem poznala každou tvou náladu. Jemně mi oholila přední nohu a slza stekla dolu po její tváři. Oblízla jsem její ruku stejně jako jsem byla zvyklá tebe utěšovat před mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mé žíly. Pocítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamrmlala jsem "Jak jsi mohl?" Možná protože rozuměla mé psí řeči, řekla: "Je mi to tak líto." Poplácala mě a honem mi vysvětlovala, že je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit - místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi. A s posledním zbytkem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že moje "Jak si mohl?" nebylo myšlené na ní. Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a čekat navždy.

    Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou věrnost jako já.

Poznámka: Pokud vám článek "Jak jsi mohl" vehnal slzy do očí tak jako mě, když jsem ho psal, je to proto, že je to příběh složený z osudů miliónů zvířat, které umírají každý rok v amerických útulcích. A asi nejen v amerických útulcích.

Děkuji, Jim Willis                                                                                                                                                  

 
 
 
 
 
 

SMUTNÝ PŘÍBĚH MALTÉZÁČKA

Ahoj, tady George z Chicaga. Zkusím napsat jeden můj příběh, který se stal asi před 20 lety. Tento příběh začal v době, když moje dcerky byly malé a stále si přály pejska, asi jako každé malé dítě. I já mám strašně rád psy, ale moje bývalá manželka moc ne a to je dost podstatné v tomto příběhu.

Jednoho krásného dne jsem koupil malé štěňátko, byl to maltézáček. Dcery měly ohromnou radost a já snad ještě větší! Bydleli jsme v jednom pražském bytě a zahrádku jsme neměli, proto časté procházky s Jarčou byly nutn. Musím podoktnout, že Jarča byla ten malý roztomilý maltézáček. Na každé procházce nas potkávala jedna starčí babička a vždy obdivovala Jarču a Jarča se jí odvděčila počůranou nohou a někdy to i odnesly punčocháče. Tato starší babička hraje v mém příběhu dost podstatnou roli, jak poznáte na konci.

Jednoho krásneho dne, jak už to v některých rodinách bývá, mi moje, dnes už bývalá manželka řekla, no vlastně krutě oznámila toto: "Buď já nebo ten pes!!!" A já omámený láskou k mé ženě, no prostě jsem udělal něco, co mám před očima ještě dnes. Ten večer, bylo asi 11 hodin, jsem vzal milovanou Jarču, odvezl jsem ji autem asi 5km daleko a nechal jsem ji u řeky, kde byly obydlené domy a doufal jsem, že ji nějaký slušný člověk, na rozdil ode mne, najde. Tu noc jsem se vrátil domů, bývalá manzelka byla ráda, ale já jsem byl zoufalý z toho, co jsem udělal! Když píši tyto řádky, ještě teď mi běhá mráz po zádech!! Asi po 2 hodinách jsem měl takové strašné výčitky svědomí, nastartoval jsem auto, nehleděl jsem na řeči manželky a se slzami v očích jsem se vrátil pro Jarču. Hledal jsem ji snad 2hodiny, nemohl jsem ji najít, byl jsem už zoufalý, když jsem najednou zaslechl psí pláč, ano byl to plá, věřte nebo nevěřte, ale i psi umějí brečet! Ano, byla to Jarča, celá se třásla a snad nemusím popisovat, jakou měla radost, když jsem se pro ni vrátil.

Druhý den ráno jsem přemýšlel, jak z tohoto problému. V tu chvíli jsem si vzpomněl na starou babičku, která potkávala Jarču na její každodenni procházce. V tu chvili mi bleskl hlavou nápad a dnes vím, že ten nápad byl ten nejlepší. Druhy den na procházce s Jarčou jsme potkali zase tu babičku a já měl vymyšlený plán. Jelikož babička vždy říkala, jak je to krasný pejsek a že by chtěla taky takového, tak když jsme ji potkali a zase vychvalovala Jarču a samozřejmě Jarča babičce počůrala a roztrhala punčocháče, tak jsem se mile babičky zeptal, jestli by Jarču nechtěla. Babička si v první chvíli myslela, že si dělám legraci. Legraci jsem si nedělal a hned jsem babičce s radostí daroval Jarču. Nikdy jsem neviděl tak smutné oči psa, ale zase jsem nikdy neviděl, jak stará babička omládla o několik let! Asi za dva roky jsem tuto babičku i s Jarčou potkal a první slova této dobré ženy, byla: "Jarču Vám nevrátím ani za milion korun!!!" Dnes už takové výčitky svědomí nemám, jelikož vím, že Jarča byla v dobrých rukou a dnes, když hladím svého Beníčka, tak si na tuto nemilou historku vždy vzpomenu
a věřte, psí pláč je to nejhorší, co může člověk slyšet. Vím, že tento můj příběh není moc radostný, ale hlavní je, že konec byl šťastný!

Dnes mám stejného pejska jménem Beníček a manželku, která našeho pejska má ráda. Miluje ho a nedala by ho nikomu na světě. A tímto končí můj příběh, ale omlouvám se, tento příběh jsem psal od srdce a ne jako slohový úkol.

S pozdravem George, Beníček a Alenka

zdroj:fairily.blog.cz

 
 
 
 
 
 
 

Příběh psí dámy - Verunky

Tento příběh je převzatý a může to být příběh stovek a tisíců podobných Verunek chovatelů-množitelů jen pro peníze bez lásky a úcty ke psovi,kterého v těchto případech bere jen jako věc,kterou lze snadno vyměnit za novou,když už přestane sloužit svému účelu.A co vy na to ,naši zákonodárci,kdy už pes přestane být věcí a stane se živou bytostí????
 

  Ahoj lidi, jmenuji se Verunka a jsem, jak o mě říkají tety tady z útulku, nádherně smetanově zbarvená fenečka bígla. Tady v útulku se mám docela dobře, tety se o mě hezky starají, i zdravotně už se cítím dobře a tak, když si sem lidé chodí vybírat nového pejska, dělám na ně smutné oči, že chci k nim domů. Slyšela jsem je říkat: "Bez psa není domov domovem." a já si myslím, že není šťastného psa bez domova. Bohužel ze své vlastní zkušenosti vím, že ne každý domov je domovem dobrým. I já měla donedávna domov, ovšem takový, který mě málem stál život.

  Když jsem byla malé štěňátko, děti mého majitele si se mnou hrály, hýčkaly mě a mazlily se se mnou. Ze všech mých sourozenců jsem jenom já měla srst, o které můj pán říkal, že je jako bílé kafe. Postupně si cizí lidé přicházeli vybírat vždy jednoho z nás, každý se rozplýval nad mým zbarvením, ale pán říkal, že já nejsem na prodej, že se mnou má jiné plány. Nevěděla jsem jaké, ani jsem netušila, proč jsem já tak jiná, cítila jsem se úplně stejně jako moji bratříčci i sestřičky, ale zároveň jsem byla ráda, že zůstanu se svou maminkou a neodnesou si mě ti cizí lidé. Všichni moji sourozenci už odešli a my s maminkou jsme osaměly. Za čas však pán odvezl mou maminku pryč a když se vrátili, byla úplně jiná. Nechtěla už, abych si s ní hrála, abych se k ní každý večer přitulila a stále častěji mě od sebe odháněla. Za pár týdnů se jí narodila nová štěňata a veškerou pozornost a lásku si urvala pro sebe. Ani děti už si se mnou nechtěly hrát, víc se jim líbila ta mrňata.

  A tak to šlo pořád dál, už jsem ani nevnímala, kolik nových štěňátek maminka přivedla na svět a bylo mi to celkem jedno. Chtěla jsem, aby bylo vše jako dřív, když jsem byla ještě malinká. Čas plynul dál a maminky kožíšek se začal zabarvovat do bíla, nejdříve jen tak nepatrně, tu a tam jí stříbrný chloupek protnul kožich, ale rychle jich přibývalo a i náš pán uznal, že již je maminka stará a další štěňátka už mít nemůže. Maminka se již těšila na krásný důchod, ale nebylo jí ho dopřáno. Jednou ji pán naložil do auta a odvezl pryč. Ptala jsem se hlasitým štěkotem: Kde je? Kam jsi ji odvezl? Proč se nevrátila s tebou?", ale pán mi neodpověděl, jen mi suše oznámil, že zítra jedeme k mému ženichovi, kterého mi vybral. Prý je to velký frajer, tak doufá, že nebudu dělat drahoty a vše půjde, jak má.

Druhý den ráno jsme vyjeli, cesta byla dlouhá a já nervózně vyhlížela z okýnka, kam že to jedeme a hlavou mi vrtala otázka: "Co má jít jak má?" Zastavili jsme před velkým statkem a tam už nás vítala cizí paní. Pána pozvala na čaj a koláčky a mě prý ať dá na zahradu, že už tam Beník je. Beník byl opravdu velký fešák, tak jsme si trochu zaskotačili na zahradě a pán mě moc chválil, že jsem hodná holka a i kousek koláčku mi dal. Domů jsme jeli až k večeru a já byla za takový hezký výlet vděčná, dlouho jsem už nikde nebyla. Od té chvíle se o mě pán víc zajímal, dával mi lepší krmení a já byla tak šťastná. Zanedlouho mi začalo růst bříško a v něm jakoby se něco hýbalo. Nevěděla jsem, co to je, ale instinkt mi napovídal, že je vše v pořádku, že se tím nemám znepokojovat.

  Za čas jsem se stala pyšnou maminkou pěti nádherných štěňátek. A jako správná matka jsem byla ochotná si své děti bránit před kýmkoli. Pán mě vždy zavřel do předsíně a dovolil cizím lidem odnést si postupně všechny moje děti. Smutek mi obsadil psí srdíčko, ale pán nedal jinak, že prý pojedeme za Beníkem a já tam přijdu na jiné myšlenky. A tak se taky stalo. Zase mi začalo růst bříško a já plna očekávání přišla na jiné myšlenky. Těšila jsem se na ta malá stvoření, která přivedu na svět a tak jsem ani nepostřehla, že mi roste nejen bříško, ale i něco na bocích. Štěňata jsem porodila zdravounká a nádherná, ale ta divná věc na bocích nezmizela, naopak. Byla stále větší a větší a pán se pro ni na mě zlobil. Říkal, že tohle jsme si nedomluvili. Když i poslední mrňous náš dům opustil, naložil mě do auta a vezl mě pryč. Bolest už mě natolik přemohla, že jsem se nezmohla na žádný odpor a když mě vysadil u lesa, neměla jsem dost sil na to, abych se ho vydala hledat. Zůstala jsem tam a smířena s osudem čekala, co bude dál.

  Dlouho jsem čekala v zimě a dešti, a když mě jedna cizí paní chtěla chytit, ani jsem se nebránila a nechala se odvést do neznáma. Nyní už vím, že to nebyla cizí paní, ale přece teta z útulku, která mi zachránila život. Odvezla mě k panu doktorovi, který mi ty divné boule na bocích, on tomu říkal oboustranná velká kýla, odoperoval a dal si velmi záležet. Z tety vyprávění vím, že má operace trvala asi 4 hodiny, ale co by prý pro takovou krasavici neudělal. Po probuzení to moc bolelo, ale den ode dne jsem se cítila lépe a nyní už jsem veselá čiperná holčina jako dřív. Teta si se mnou často povídá, jen jednou se mnou přestala mluvit. To když jsem si po operaci vytrhala stehy, ale už jsem se jí za to omluvila a zase jsme velké kamarádky. Teta hodně čte a když narazí na něco zajímavého o pejscích, hned mi to řekne. Nedávno mi citovala jednu paní, ta prý o nás řekla: "Po tisíce generací psi věří, že budou-li opravdu pozorně naslouchat, jednou přijde den, kdy si osvojí lidskou řeč." A tak i já hledám někoho, komu bych mohla naslouchat a komu bych jako pravá dáma, neboť i v bytě se umím vzorně chovat, dělala společnost.

 

 

Smutný příběh o holčičce a jejím pejskovi

Kliknutím fotografii zvětšíte.

Pamatuješ si to? Asi ne, to si asi pamatovat nemůžeš. Byl jsi malinký hlupoučký, mé plyšové štěňátko nadšené mnou, nadšené vlnícím se mraveništěm, nadšené koulejícím se jablkem, nadšené celým světem.
I já byla malá, víš? Smutná vystrašená nedůvěřivá holka, s velkýma modrýma očima a zlatavými vlasy sepnutými do dvou srandovních culíků.
A naše první setkání? Stála jsem vyjeveně na ulici po dalším z mnoha návratů z nemocnic a proti mně můj táta. Hýbala se mu kapsa. Svou velkou rukou do ní sáhl a vytáhl Tebe, mé malé štěstí a položil Tě, hopkající kuličku s černýma očkama a mokrým studeným čenichem na trávu. Rozběhl jsi se ke mně, sevřela jsem Tě v náručí a prvně cítila lechtavý štěněčí dech svého nejlepšího přítele. Nejlepšího přítele na spoustu dlouhých let. Byla jsem sice malá, ale ne tak malá, aby tento čas nezůstal uložen v mých vzpomínkách.
Ani si nemyslím, že by se mě mohl mít tak rád, jako já Tebe. Nikdy sis neuvědomil tu vzácnost okamžiku, když jsi za mnou ráno vyskočil do postele a olízal mi celou tvář a dlaně a uši a já se k Tobě přitulila a přitiskla tak silně, jak k nikomu nikdy před tím. Jak na videonahrávce jsou v mé duši uloženy obrazy Tvé rozesmáté psí tváře běžící rozkvetlou letní loukou, otisky pacek vtisknutých do čerstvě napadaných sněhových peřin. Jak dnes si pamatuji hebkost Tvé srsti a bezednou hloubku Tvých věrných očí. Byl jsi všude, kde jsem byla já. Vše v mém životě začínalo slovem "můj pes". Mé kroky směly jen tam, kudy prošly Tvé packy, mé srdce se otevřelo jen těm, jež jsi i Ty přijal za své přátele. Mé myšlenky a starost a obavy a nadšení a radost se vždy upínaly k Tvému jménu. První dětská obava o zdraví a bezpečí někoho jiného. První pocit hrdé odpovědnosti. První pocit z toho, že se svět jiných netočí kolem mě, nýbrž můj kolem Tebe.
A pak jsem musela odejít. Velká dospělá panička, vyučená životem, zbavena strachu a nejistoty vylétla z rodného hnízda a opustila Tvou misku, Tvůj pelíšek, opustila jsem Tebe.
Né, nikdy bych Tě nemohla zavrhnout. Byl jsi mi jediným důvodem proč se vracet domů, domů pro svého psa, který byl stejně věrný a oddaný jako dřív. Ukázala jsem Ti svůj nový svět, líbil se Ti a všichni Tě měli rádi, ale vždy jsi musel zpět a mě se strašně stýskalo. Byli jsme spolu tak strašně málo. Chyběl jsi mi a smutek mě sžíral, vracela bych se za Tebou vždy a odkudkoliv.
A pak jednoho dne jsi mi nepřišel naproti. Strašně jsem se bála, protože jsi to nikdy před tím neudělal. Ležel jsi v křesle. Stála jsem proti Tobě s mobilním telefonem v jedné ruce, klíčky od auta v druhé, panička obestřená divným pachem luxusních parfémů, v drahém obleku, se složkou lejster v podpaží. Mladá, odhodlaná a sebevědomá.
Ležel jsi tam, Ty můj pes. Starý unavený a klidným moudrým pohledem jsi si mě prohlížel, jen ťukání ocasu o sedačku mi bylo znamením, že mě zase rád vidíš. Zvedl jsi hlavu a vzduchem mi posílal vlahé psí polibky. Vše jsem pustila a běžela Tě obejmout. Znovu jsi mi lízal celou tvář jak tenkrát ráno na posteli. Jen ty culíčky tu chyběly a Tvá štěněčí neutěšenost. Znovu jsem Tě svírala v náručí a schovávala si tvář do tvé srsti, jako nejlepšího úkrytu před ostatním světem.
Byl to náš poslední společný den.
Toho večera jsem odevzdala Tvůj osud do rukou pána v bílém s červeným diplomem a malou injekcí v rukou. Držela jsem Tě zase v náručí stejně jak tenkrát, když jsi opustil tátovu kapsu a rozběhl se ke mě. Jen už mi teď Tvé tělo neodpovídalo. Ani ocásek mi nedal znát, že jsi tu ještě se mnou. Jen ztišující dech a poslední ozvy tlukotu srdce, prozrazovaly, že tu jsi ještě se mnou. Ale to už si Ty nepamatuješ. Tohle už né. Tam už jsem stála totiž sama. Vystrašená, ubrečená holka s modrýma očima...

 

Pamatuj:

 

 Když se od člověka všichni odvrátí a sláva padne v prach, pes zůstává. Je v lásce stálý jako slunce na nebeské dráze. Jestliže osud vrhne pána na okraj světa, bez známých a bez domova, věrný pes nežádá jiná privilegia, než ho doprovázet, chránit před nebezpečím a bojovat proti jeho nepřátelům. A když přijde konec, smrt sevře pána ve svém náručí a jeho tělo spočine v chladné zemi, bez ohledu na to, zda přijdou ostatní přátelé, u hrobu bude šlechetný pes, hlavu mezi tlapkami, oči smutné a přece bděle otevřené, věrné a upřímné dokonce i ke smrti....

  
 
PŘÍBĚH O PSÍ VĚRNOSTI
 
 
            Jeden profesor z Tokijské univerzity  měl psa plemene akita inu, který se jmenoval Hačiko. Měl ho už od malého štěňátka. Byli na sebe tak nesmírně zvyklí, že kdykoli pes musel zůstat bez pána, trpěl. Jenže profesor denně dojížděl na univerzitu, a tak ho nechával o samotě. Hačiko tak netrpělivě očekával návrat svého přítele, že každý den pozdě odpoledne doběhl na nádraží v Šibuja, což bylo kilometr a půl od profesorova domu, a čekal, až přijede vlak, který mu ho přiveze. Profesorův vlak přijížděl v šest hodin a pes tam pokaždé čekal. Pak poctivě spinil svou povinnost - a doprovodil pána domů.

          Běžel před ním a tvářil se velmi hrdě, zatímco důstojný pan profesor zamyšleně kráčel o několik kroků za ním.

          Jednoho mrazivého dne v roce  přišel Hačiko na nádraží, jak měl ve zvyku. Jenomže vlak přijel a profesor z něj nevystoupil. Jak by Hačiko mohl vědět, že profesor v práci zemřel a už nikdy nepřijede? Druhého dne profesorovi přátelé zjistili, že pes ještě stále čeká na nádraží. Uvědomili si, co se stalo, a vzali Hačika s sebou domů. Nazítří ale pes utekl z nového domova, na šestou doběhl na nádraží a čekal na vlak. Když ani tentokrát jeho milovaný přítel nepřijel, vrátil se do svého nového domova. Na nádraží ale přiběhl příští den a pak zase - a pokračoval v tom i další týden a měsíc... docházel tam deset let, po celý zbytek života. Čekal na profesora, který už nikdy neměl přijet. Zdaleka přijížděli lidé, aby ten div viděli, ale on si jich nevšímal. Nemohl si ničeho všímat: čekal.

            S příběhem Hačiko a jeho nesmírné věrnosti se postupně seznámilo tolik lidí, že když pes ve dvanácti letech zemřel, byl toho dne v Japonsku vyhlášen celostátní smutek.

 
 
 
 
 
 

logostáhnout mp3
 

TOPlist